David Bernad o inline hokeji, směřování k roli arbitra a dojmech z táborské mise
Modro-bílá kohoutí stopa se v době prázdninového hokejového odpočinku objevila i na výsostné evropské půdě. Nový muž v defenzívě prvoligového nováčka David Bernad ji obtiskl do průběhu mistrovství Evropy v inline hokeji, kde v roli kapitána dovedl český národní tým k zisku stříbrných medailí. O svých dojmech z evropského šampionátu, který hostila Itálie, ale především o prvních měsících v táborských službách se jednatřicetiletý obránce rozpovídal v následujícím rozhovoru.
Podstatnou část už tak krátkého volna jste strávil s bruslemi na nohou a z Itálie jste si přivezl titul vicemistra Evropy v inline hokeji. Jaký je váš zpětný pohled na šampionát?
Letošní mistrovství Evropy se konalo v Cittadelle, což je krásné historické město. Hrálo na něm jedenáct týmů ve třech základních skupinách, ze kterých se postupovalo do dvou skupin po třech. My jsme v té základní vyhráli nad Německem i Švýcarskem, potom jsme porazili Slováky a Francii po nájezdech. V semifinále jsme narazili znovu na Švýcary a přehráli jsme je i napodruhé a dost hladce. Ve finále jsme pak hráli s Francií a podlehli jí 1:3, kdy jsme třetí gól dostali do prázdné branky při našem velkém tlaku. Finále se hrálo 19. července, takže jsem po něm hned skočil do auta a přijel jsem v podstatě rovnou na sraz před naším prvním tréninkem v Benešově.
Jak se vlastně formovala vaše inline anabáze?
Inklinoval jsem k němu v podstatě už odmala. V Písku nás na hokeji většinou trénoval někdo z rodičů a s jedním z nich jsme v létě jezdili hrát právě inline hokej. Hrál jsem ho tedy řekněme od třetí třídy a zůstal jsem u něj až do dospělého věku. Podařilo se mi vyhrát dvě mistrovství světa v juniorech a tři seniorská mistrovství světa. K tomu mám pět titulů mistra extraligy. Povětšinu času jsem hrál v týmu s bráchou, až letos jsem se v extralize trhnul a šel do konkurenčního týmu, kde je hodně mladých kluků a působím tam spíš jako mentor. To mužstvo nikdy nešlo dál než přes první kolo play-off, ale letos jsme skončili druzí, když nás shodou okolností porazil tým, ze kterého jsem odešel. Ve finále extraligy to bylo 1:0 po nájezdech, což bylo smutné, ale vlastně i zároveň trochu úsměvné.
Jak výrazně působení v inline hokeji obohacuje, případně ztěžuje vaši hokejovou kariéru?
Já osobně si myslím, že platí spíš to první. Díky tomu v podstatě celý rok nedám hokejku z ruky; je to sice po taktické stránce přece jen jiné, ale pořád zůstává to hokejové myšlení. Konkrétně teď v Itálii bylo hrozně malé hřiště, takže člověk neměl na nic čas a musel se rozhodovat a hrát rychleji. V tomhle směru je to podle mě skvělé a jsem pro, aby to trenéři podporovali. Mluví se samozřejmě o riziku zranění, ale to se může přihodit i při procházce venku na ulici.
Přesuňme se k vaší nové anabázi v táborských barvách. Jak se rodilo vaše rozhodnutí opustit extraligovou scénu a přesunout se o patro níž, byť domů na jih Čech?
Vrátit se v podstatě domů pro mě představovalo zajímavou výzvu. Důležité pro mě bylo i to, že jdu do jiné výchozí pozice, byť o soutěž níž. Myslím si ale, že i tak to bude hodně náročné. Co jsem Maxa ligu sledoval, každým rokem její úroveň a kvalita roste a přichází do ní hrozně moc hráčů z extraligy. Jsem moc zvědavý na to, jak to bude vypadat. To hlavní ale je, že jsem kousek od domova. Upřímně řečeno jsem si hrál s myšlenkou, že s hokejem skončím, protože po uplynulé sezoně jsem byl hodně znechucený a měl toho dost. Víceméně už jsem si našel i práci s tím, že bych k tomu pokračoval v pískání, kterému se chci věnovat. Pak mě ale oslovila a potěšila právě nabídka z Tábora.
Zmínil jste chuť zůstat u hokeje v roli rozhodčího, což je zajímavá cesta…
Aktuálně mám licenci číslo tři a už v minulé sezoně jsem při extraligovém působení zvládl odpískat nějakých čtyřicet zápasů. Letos mám v plánu postoupit na nejvyšší možnou licenci, pokračovat na vyšší úrovni a získat nějakou praxi. Po aktivní hráčské kariéře bych se tomu opravdu chtěl věnovat. Moc mě to zatím baví a je to ohromně zajímavý pohled na hokej z té opačné strany. Celý život ho hrajete, ale najednou zjistíte, že pravidla vlastně pořádně neznáte. Fakt jsem na to koukal s otevřenou pusou. Klukům, kteří řídí ty opravdu vyhrocené zápasy, ve kterých o hodně jde, to rozhodně nezávidím a obdivuju je. Je na ně ze všech stran obrovský tlak a musejí být psychicky ohromně odolní.
S týmem máte za sebou kompletní suchou přípravu a první dny na ledě. Co vám první měsíce u Jordánu ukázaly?
Letní příprava mě hodně mile překvapila. Dostal jsem sice možnost dělat přípravu na suchu individuálně, ale chtěl jsem být s týmem a blíže se s klukama seznámit, i když jsem už víc než půlku kabiny z minulosti znal, ať už jako spoluhráče nebo soupeře. Příprava se ubírala dobrým směrem a byla stejná jako ta, na kterou jsem byl zvyklý z několika let v extralize. Za mě tedy jen pozitiva… Z osobní stránky mi to tady zatím přijde super a na úrovni. Funguje tu výborná komunikace a díky lidem, kteří tady jsou, jsem se hned dostal do pohody. Nemám si v tomhle směru absolutně na co stěžovat. V sezoně může samozřejmě přijít nějaký tlak a stres, ale věřím tomu, že s tím se tak úplně potýkat nebudeme. Co se týče ledu, mám za sebou první zapracovávací týden a testy. Ale znovu, tréninky mají šmrnc a smysl; vůbec neříkám, že jsou volné, to naopak, ale na druhé straně hned neblázníme a nejedeme hned na dvě stě procent, aby si hned někdo něco utrhl. Začali jsme na sto procent a budeme postupně přidávat.
K jasně stanovenému týmovému cíli patří i osobní přání a vize. Jaká jsou ty vaše?‘
Chci být vždycky přínosem pro tým, ať už budu plnit jakoukoliv roli. Jestli mám dělat pití, budu dělat pití, když se ode mě budou očekávat góly, udělám maximum pro to, abych je dával. Potřebuju ale slyšet: takovou roli máš a takovou plň. Jestli se mi bude dařit po osobní stránce a tým bude prohrávat, budu z toho akorát nasr…. V opačném případě jen dobře jen dobře a budu po sobě šlapat, abych byl lepší a mohl mužstvu co nejvíc pomoci. Hrozně bych si přál, aby se Tábor v Maxa lize zabydlel a byl brán jako její stálice. Aby ho někdo nevnímal jako outsidera, ke kterému si všichni budou jezdit pro body, ale naopak sem jezdil s obavami a respektem.
