Miroslav Volena: Přál bych si, aby si lidé vážili toho, co tady v Táboře máme
V předsezonním období táborského A-mužstva byla oficiálně zapečetěna i jedna dlouhá mise. Začala v nuzném podzemí po známém ekonomickém karambolu a svůj konec našla na samém vrcholu, přesněji řečeno po vysněném postupu kohoutů do druhé nejvyšší soutěže. Řeč je o čtrnáctiletém působení Miroslava Voleny v pozici manažera A-týmu HC Tábor. Je tedy navýsost zřejmé, že v rozhovoru pro klubová média bylo o čem hovořit…
Vaše dlouholeté interní působení u A-týmu končí. Jaký jen ten opravdu nejvýraznější pocit, který vás teď ovládá?
Řekl bych, že převažuje radost nad tím, co jsme tu za těch čtrnáct dlouhých let vybudovali. Když se podívám na začátek všeho, neměli jsme v podstatě ani na puky. V následujících letech jsme několikrát hráli o postup do první ligy. Povedlo se to až v letošním roce, ale je jasné, že kdybychom na to dosáhli už při těch prvních barážích nebo kvalifikacích, finančně bychom to stejně nezvládli. Nyní už je ten pravý čas. Sehnal se partner, který tady je a táhne klub tam, kam slíbil. Podařilo se to tedy dostat až na ten plánovaný vrchol, a to je asi ten nejlepší pocit, který může být.
Vaše mise u A-týmu tímto sladkým momentem končí, byť zůstáváte pouze ve vedení klubu coby člen správní rady. Jak na to pohlížíte?
Musím především zdůraznit, že mě z té pozice nikdo nevyhodil, jak se občas říká. Tyto věci byly domluvené dávno dopředu a šly přirozenou cestou. Když nám Kuba Grof v březnu oznámil, že z rodinných důvodů skončí, začal se hledat trenér a podařilo se přivést Tomáše Hamaru, přestože to vzhledem k jeho závazkům v Hradci Králové bylo složité. Tomáš přišel s tím, že si chce tým poskládat a zodpovídat za něj i v tomto ohledu. Právě to už jsme já i Michal Šušák (předseda klubu – pozn. aut.) měli v hlavě dříve, protože si myslím, že spojení role trenéra a sportovního manažera je správná věc. Pro mě osobně je předání funkce sportovního manažera hlavnímu trenérovi Tomáši Hamarovi ctí. Přeji mu, ať se mu daří a dál rozvíjí to, co se podařilo.
Vraťme se teď ze současnosti na začátek, do doby, kterou jste popisoval a která nastala po ekonomickém krachu tehdy prvoligového Tábora. V čem pro vás byl ten restart nejtěžší a jaké nejeuforičtější momenty přinesl?
Ty začátky provázely opravdu hrozné věci, a my si vlastně ani neuvědomili, do čeho jdeme. Když jsme zjišťovali, co všechno musíme řešit, kde a co se dluží, co je třeba zaplatit a napravit… Chystali jsme se na krajskou ligu a těch starostí bylo strašně moc. Neměli jsme tým, nebyly dresy, hokejky, puky… Nakonec se mužstvo začalo skládat z kluků, kteří měli k Táboru nejblíž. I všichni kolem k tomu přistoupili tak, že se musí Táboru pomoci. Naštěstí přišel partner, který nám řekl, abychom kraj přihlásili a hráli ho. Klobouk dolů před lidmi, kteří do toho tehdy šli.
Krajskou ligu se tehdy hned v prvním roce podařilo vyhrát a stáli jste znovu na prahu náročné republikové soutěže. Bylo těžké se rozhodnout, zda do druhé ligy s ohledem na výše uvedené problémy jít?
Určitě ano, jednoduché jsme to neměli. Byl tady ale partner, konkrétně firma Daich, který nás ujistil, že nám druhou ligu pomůže ufinancovat, a podpořil nás na čtyři roky. Klub se tím nakonec stabilizoval, vstoupili jsme zpátky do druhé ligy a hned v těch prvních letech jsme snad třikrát hráli kvalifikaci nebo baráž, což se zdá být neuvěřitelné. Hodně za tím je ta úžasná a silná parta hráčů, která se tu sešla. Už jsme zmínili, že byť se v minulosti po postupu několikrát mocně sahalo, situace k tomu v těch letech nedozrála. Na jedné straně jsme si to všichni přáli, ale… Mnozí říkali, že postoupit nechceme, což nebyla pravda. Když ale dnes vidím, co všechno se pro to musí udělat, co je potřeba nastavit a výrazně změnit, aby v Táboře Maxa liga byla, tak si nedovedu představit, že bychom to v těch přechozích letech vůbec mohli dát dohromady. Bez tak silného partnera, jaký tu v současnosti je, je to za mě nemožné. Nesmírně si vážím toho, že když jsem Michala Šušáka oslovil, zda by do klubu nevstoupil coby generální partner, nabídku přijal. Bez toho bychom si tu nedávnou radost nikdy neužili!
I v té novodobé éře druhé ligy se ale objevila krizová chvíle, kdy tým nebyl až tak daleko od toho, aby z ní sestoupil. Co se v oné sezoně 2018-2019 vlastně přihodilo?
V té době to s penězi nebylo úplně nejlepší; hráči nám zestárli, a ti klíčoví odešli, ať už do jiných klubů, anebo z pracovních důvodů. Mužstvo se nám před sezonou rozpadlo, a dát do kupy tým, který bude hrát soutěž na úrovni, na kterou jsme byli zvyklí, bylo skoro nemožné. Ti, co nakonec týmu nakonec byli, se ale znovu hodně semkli, postupně se ta sestava nějakým způsobem doplnila a podařilo se utéct z toho nejhoršího. Byla to ale hodně krutá sezona.
Táborský tým se později přesto vrátil do druholigové špičky. Pravým opakem zmíněné krizové sezony byl ročník 2021-2022, kdy mužstvo soutěž vyhrálo a dostalo se až do baráže se Šumperkem…
Je potřeba říct, jak těžká pro nás ta sezona byla. Hrála se dlouhá základní část, pak play-off, po něm kvalifikace vítězů všech tří skupin, a následně jsme šli hrozně dobití do baráže proti prvoligovému Šumperku, který se dlouho rval o play-off a skončil až pátý od konce. To byl naprosto šílený systém. I přesto tam kluci po té dlouhé a náročně sezoně odvedli obrovský kus práce a Šumperk to měl s námi hlavně doma těžké. Znovu ale říkám, že to tak mělo být. Vlastně i ten loňský konec v semifinále s Havířovem na penalty musíme brát tak, že jsme ještě nebyli připraveni, jak bylo potřeba. Letos už přišel ten náš Den D, kdy to mělo přijít. A podařilo se…!
Radostné emoce byly opravdu gigantické a rozpoutaly v Táboře opravdovou hokejovou horečku. Jak jste to celé prožíval vy?
Musím se přiznat, že jsem si to v prvních chvílích ani pořádně neužil. Vinou zdravotní situace v rodině jsem měl tuhle sezonu hrozně náročnou, a navíc jsem měl velké obavy, abychom zase nezůstali zklamaní, i když jsem tomu na druhé straně samozřejmě věřil. Byl jsem ale na konci vážně vyčerpaný a bez síly.
Do oficiální pozice v klubu jste před lety vstoupil víceméně z pohodové role fanouška hokeje v Táboře, a setrval jste v ní dlouhých čtrnáct let. Cítíte vedle radosti z postupu i nějaké osobní zadostiučinění?
Víte, v Táboře je to všechno v takovém rodinném duchu; všichni se znají, všichni všechno vědí. Mně osobně asi pomohlo, že jsem místní, hokej jsem tu dlouho hrával a znám tady spoustu lidí. I kvůli tomu jsme potřebné peníze získávali. Na druhé straně ale vidíte, že ten profesionalismus postupem času musí přijít. Pokud chcete, aby tady byli hráči takového kalibru a prošli nejvyššími soutěžemi, ze kterých jsou na něco zvyklí, je třeba to všechno přehodit úplně jinam. I proto to má být tak, aby byl trenér zároveň i manažerem. My jsme se tady mohli nějakým způsobem učit, ale co se týče kontaktů, musíte se dostat do extraligy a první ligy. No a my je neměli. Bez toho to prostě nejde.
Měl jste během těch čtrnácti let někdy chvíle, kdy jste to chtěl celé zabalit?
Těch bylo tedy hodně…! Z toho krajského přeboru, díky věcem, o kterých už byla řeč, to šlo tak nějak samo. Ani tým se v podstatě pět let výrazně neměnil. Když pak ale přišly nějaké problémy a krizové situace, mrzelo mě, jak se vůči vám někteří lidé dokážou zachovat. Když to funguje, je všechno výborné, ale pak najednou ti „obdivovatelé“ otočí. To člověk pozná, ať už to bylo předtím, nebo i teď. Dodneška to v sobě mám. Nikdy jsem jim to neřekl, ale vím, kteří lidé to jsou. To mě hrozně mrzí a štve. Myslím si totiž, že tady pár lidí kolem hokeje a týmu jako takového odvedlo opravdu ohromný kus práce.
Po tom všem pro vás muselo být úžasné vidět při pátém finále takhle našlapaný stadion, který navíc nakonec slavil postup…
V Táboře jsem šedesát let. Vím, jak skvělí tady diváci jsou, ale tohle jsem ještě nikdy nezažil. Bylo to neskutečné a běhal mi z toho mráz po zádech! Vlastně za všechny ty roky je třeba před fanoušky smeknout klobouk. Pomáhají nám doma, jezdí za námi ven. Patří jim velký dík!
Sportovní cíle do nové sezony v Maxa lize jsou jedna věc, osobní přání ta druhá. Jaká jsou ta vaše?
Chtěl bych, aby si to fanoušci uměli užívat, chodili na hokej dál v hojném počtu, a hlavně si vážili toho, co tady v Táboře máme, a snad ještě mít budeme. Díky tak významnému partnerovi je tu možnost vytvořit opravdu silný klub, který může jít hokejově ještě výš. A to bych si opravdu přál…
