"Revolucionář" Aleš Pařez: Nejde jen o trénink, je to o správné stravě, spánku, pití i dalších věcech
Dlouhé běžecké štreky? Kdepak! Výjezdy na kole? Zapomeňte! Pití? Pokud možno jen voda… A tréninky delší než hodinu? Jen velmi, velmi sporadicky…
To všechno jsou jen malé zlomky z filozofie, kterou kondiční kouč Aleš Pařez před rokem přinesl do přípravy hokejových Bílých Tygrů z Liberce. Jejím základem se stala vlastní zkušenost a léta strávená v zamoří. Je to revoluční změna, nebo stále jen pouhý experiment? Posouzení je na každém z těch, kteří se s trendem Aleše Pařeze dostali do styku. Třeba i formou semináře, který se v sobotu uskutečnil v Táboře. Jen „malý“ dodatek – hokejisté Liberce letos vládli základní části extraligy, aby o tomto víkendu porpvé v historii klubu vyválčili mistrovský titul!
Na počátku jste jistě musel sám hledat ty správné uličky, které vás zavedly na vaši současnou cestu. Kudy se ubíraly?
„Když jsem hrál hokej, byl jsem hodně často zraněný. Všechno jsem se snažil dělat poctivě, ale stále se to dělo a opakovalo. Hledal jsem, co za tím může být. Ptal jsem se, zajímal se a studoval, co všechno moje tělo vlastně potřebuje. Nakonec mne to zavedlo k člověku jménem Paul Chek. Je to neuvěřitelně vitální člověk, který má v Americe svůj institut a spolupracuje s řadou sportovců. Ten mi ukázal cestu. A nejde jen o trénink. Spojuje to fyzickou přípravu se správnou stravou, spánkem, pitím vody, správným dýcháním a dalšími věcmi. Dodneška mi Paul Chek hodně pomáhá a je mým mentorem.“
Bylo těžké přejít z „běžného“ režimu k tomuto stylu života?
„Musím říct, že ani ne, protože najednou vidíte, že vám to pomáhá. Přestal jsem se bát nových věcí, začal naslouchat tomu, co moje tělo i hlava potřebují. Obecně to bývá tak, že traumata nebo zdravotní problémy nakonec člověka dovedou k té nejlepší cestě.“
Jak složité bylo přesvědčit vedení Liberce, aby vám dalo prostor a přijalo vaši filosofii? Ve spousta ohledech je revoluční a válcuje hodně doposud zažitých principů hokejové přípravy…
„Nešlo vyloženě o přesvědčování, jen jsem se v určitých ohledech snažil své metody vysvětlit a obhájit. Pan Syrovátko (první muž libereckého klubu – pozn. aut.) je inteligentní, progresivní člověk. Důležité bylo i to, že Filip (trenér Filip Pešán) sám hledá nové cesty, má otevřenou mysl a chce být úspěšný. Tohle hodně pomohlo. Obecně jsem v Liberci narazil na lidi, kteří se nebojí změn a mají chuť do práce.“
Jaká je tedy hlavní náplň vaší činnosti v klubu?
„Řešíme v první řadě pohybové záležitosti a přípravu jako takovou. Ostatní věci jako spánek, strava nebo regenerace, to už je spíš o samotných hráčích, co si z toho vezmou a co ne. Snažím se v tomhle směru s lidmi pracovat individuálně a jsem rád, když mi ve spousta věcech naslouchají. Důležité je, že je v Liberci kvalitní zázemí, perfektní podmínky a správné kulturní prostředí. Hodně věcí je o zábavě a radosti; prostě taková show. I to přece ke sportu patří…“
Současné tažení libereckého mužstva je jasným důkazem toho, že tyto věci fungují. Pro hráče to ale musela být na startu přípravy pořádná změna. Cítil jste u nich třeba i určitou nedůvěru?
„Myslím si, že v tom nebyl žádný problém. Ti kluci jsou prostě zvyklí dělat to, co jim trenér řekne. Pak už je na mne, abych jim uměl vysvětlit, proč vlastně dané věci děláme. Vůbec nebylo potřeba někoho přesvědčovat. Naopak, hráčům se líbilo, že se tréninky zkrátily a specifikovaly jen na věci, které jsou potřeba pro hokej. Tréninkové jednotky jsou kratší, intenzivní a hráče to baví, což je samozřejmě znát i na výborné atmosféře v týmu.“
Otázka tak trochu na tělo: byl jste si vy sám po příchodu do Liberce stoprocentně jistý tím, že bude váš přístup fungovat?
„Pochybnosti jsem určitě žádné neměl, šlo jen o to dostat prostor. Věděl jsem, že to takhle funguje v zámoří a měl jsem dost podkladů pro to, aby věřil, že půjdeme tím správným směrem. Samozřejmě je stále co zlepšovat a každý se chce dál rozvíjet. Možná tedy ne každý, ale já určitě!“
Hodně starších a zkušených trenérů bylo, a stále je vůči vašim metodám skeptických. Setkáváte se s tím často?
„Nijak zvlášť… Jestli některý z nich například nepřijímá, že neběháme dlouhé tratě, což mnozí dělají s hráči rádi, je to jeho pohled na věc. Každý se snaží dělat to, co považuje za správné. Tak jako já… Někteří lidé se bojí změn. Ono je to ale těžké; staví si léta svůj hrad, a najednou přijdu já na nějaký seminář, jako byl třeba ten v Táboře a všechno jim rozbourám.“
Podle našeho povídání je pro vás všechna ta práce zároveň i životním stylem. Jak vlastně Aleš Pařez odpočívá?
„Snažím se správně spát a relaxovat. Na dobíjení energie mám i taková cvičení. Je to něco, jako když dáte mobil na nabíječku (úsměv)… Samozřejmě vyhledávám klid, třeba na chaloupce u Nymburka.“
Vašim Bílým Tygrům se sezona fantasticky protáhla až k boji o titul. Prožíváte to hodně?
„Jsem neustále ve víru dění, snažím se klukům pomáhat, jak jen to jde, jezdím s nimi i ven. Funguje samozřejmě taková ta zdravá, bojovná nervozita. A musím říct, že je hrozně těžké se na to koukat z hlediště." (rozhovor vznikl ještě před šestým finálovým zápasem - pozn. aut.)
Máte přehled o českém hokeji jako takovém? Třeba o nižších soutěžích, dalších týmech…
„Nějaké povědomí si držím, informace se ke mne dostávají, ale úplně dopodrobna to nesleduju. V hlavní roli je to, abych odvedl co možná nejlepší práci pro Liberec. Určitě jsem ale moc rád, když se setkávám s lidmi z jiných klubů. Třeba jako tady v Táboře na semináři, kde jsem se cítil opravdu dobře.“
