Příběh Teušky
Teuška je usměvavé sluníčko, které energií jen září… Její příběh už se nějakou tu dobu odehrává a maminka Jitka nám ho přiblížila očima Teušky takto:
Ahoj,
jmenuji se Teodora Kučerová. Již v léčbě mi bylo 5 let. Maminka mi často říká Teo, Teuško, broučku, zlatíčko, beruško, miminko moje, lásko…
Sedmého ledna 2016 se mi otočil svět, nebo vlastně můj život a život mých blízkých vzhůru nohama. Od prosince se na mě mamce pořád něco nelíbilo. Nikomu nic divného nepřišlo, ale je fakt, že jsem málo jedla. Tak mě v pondělí 4. ledna hned po volnu na preventivní kontrolu k mojí paní doktorce. Nic na mě neshledala, ale maminka chtěla, aby se podívala i na bříško. No a paní doktorce se nezdála slezina. Domluvily se odběry krve a preventivní ultrazvuk. Ten měl být až 13. ledna, ale už 12. ledna jsem bojovala v Praze-Motole na sále o život.
Maminka potkala svou kamarádku, tetu Martinu ( kamarádíme se s jejím synem Marečkem) a díky ní jsem šla na ultrazvuk právě už osudného 7. ledna. A tam pan doktor našel tumor levé ledviny. Z ordinace jsme víceméně hned odjely na hematoonkologii oddělení 5C do Motola. O den později, tedy 8. ledna se potvrdilo na ultrazvuku, že se jedná o již prokrvácený nádor levé ledviny ve velikosti cca 12 centimetrů. O rychlerostoucí nádor, který je rosolový a sám v sobě se zevnitř začal rozpadat… „Časovaná bomba“, která pracovala.
V sobotu 9. ledna se rozhodlo, že je ještě čas zahájit chemoterapii na zmenšení a zbytnění nádoru, aby šel dobře vyoperovat. Ve 14 hodin jsem dostala do žíly svou první dávku chemoterapie. Tři hodiny poté už mi bylo strašně zle a začaly s tím i velké bolesti, které nekončily a stále se zhoršovaly. Někdy jsem o sobě bolestmi a křečemi ani nevěděla. Plakala jsem a prosila mamku, aby mi pomohla… A ona nemohla dělat nic, jen mě držet v náruči a dávat mi nějak svou sílu... A třeba i prosit nebesa, ať mě jí neberou, a jestli je nějaká šance, ať tu zůstanu a neodcházím od ní. Ráno 12. ledna to vypadalo trochu líp. Šla jsem na sál na zavedení portíku, ale zhruba o dvě hodiny později se to zhoršilo. Nádor začal asi pracovat a reagovat na léčbu. Podle ultrazvuku se celý prokrvácel zevnitř a už nebylo na co čekat. Bolesti jsem ani nemohla popsat, a bolest mamky už vůbec ne. A strach ??? Okamžitě se chystal sál……. Operoval mě pan doktor Vyhnanek…. Zlatý člověk; on i celý tým, který se o mě pral se smrtí. Na sále totiž došlo k obrovskému krvácení, ztratila jsem hodně krve, v jednu chvíli mne ztratili i na přístrojích... Šlo do tuhého, ale nedali mě, a ani já jsem nechtěla z tohoto světa. Táhlo mě to za maminkou a ségrou… a vrátila jsem se! Na sále zjistili, že ten nádor prorostl až k bránici (styčná plocha 3 na 4 centimetry). Doktoři byli v šoku, nikdo takovou velikost nečekal. Podle ultrazvuku očekávali nádor o velikosti 12 centimetrů, ale já ho měla vlastně plné bříško. Pan doktor Vyhnanek řekl mamince: “Jsem tady dvacet pět let a už jsem něco zažil i viděl, ale musím říct, že poprvé ve své praxi v této velikosti“. Byl otřesen z toho, co ze mě vyndali a v jaké velikosti. Museli mi bříško rozříznout podélně i příčně, ale vyhráno úplně nebylo. Prošla jsem umělým spánkem na ARU, ale i tam došlo na druhý den po operaci ke komplikacím. Nečekaný pneumotorax levé plíce a nikdo nevěděl, proč. Nemělo to nastat, ale stalo se to dokonce dvakrát. Plíce kolabovala, ale i to jsme pak zvládli... Pomohl týden v plném umělém spánku. Nemohla jsem ani mluvit a hlavičku mi podpíraly plyšáci. Najedou bylo všechno svalstvo pryč, nic mě neposlouchalo, jak jsem chtěla... Ale i to jsme spolu s mamkou zvládli.
Dlouho jsme čekali na histologii. Dodnes nevíme, s čím bojujeme. Bojujeme s něčím velice agresivním a hlavně neznámým, co nelze určit. O pomoc bylo požádáno i zahraničí. Přišla stejná odpověď: jedná se o sarkom ledviny, který neexistuje, ale oči doktorů se na něj fyzicky dívají. Neuvěřitelná situace…! Léčba se sestavila naslepo. Všechno, co kdy zabralo na sarkomy se namíchalo a sestavilo pro mě. Prošla jsem velice silným ozařováním bříška a cíleným zářením kolem srdíčka k bránici. Daly jsme to bez pauzy. Jezdily jsme na ozařování i s imunitou dole (bílé krvinky 0,4) a maminka mě pak nosila už jen v náručí. Paní doktorka Malinová na ozařování mamince řekla, že dospělého by už nezářili, ale my jedeme dál, dokud nebudou horečky. Zvládly jsme to. Prý jsme po velmi dlouhé době jediné, které to daly bez přerušení. Samozřejmě potom došlo k obrovským komplikacím, jako je zvracení krve, kakání krve, strašné bolavé průjmy a podobně. Na nočníku jsem i usínala a moc jsem zhubla. Dlouho jsme byly v izolaci. NP ani nepočítám… Skoro stále jen na pokoji, ani návštěvy ke mně nesměly... jen moje maminka. Všude byla, a je stále se mnou. Vím, že mě nedá! Moc mě miluje, i moji starší sestřičku. Maminka to nemá lehké, protože je na mou nemoc úplně sama. S přítelem se rozešli. Stěhujeme se a mamka náš byteček přizpůsobuje mé nemoci… Všechno pokud možno sterilní. Pomáhají jí lidičky kolem nás; možná zrovna ten, který právě čte tento můj příběh.
Zdaleka nemám ještě vyhráno. Nejsem ještě ani v polovině léčby. Uvidíme příští rok. Domů jsem se podívala po pěti měsících a jen na pár dní. Můj život se odehrává jen mezi cestou do nemocnice, nemocnicí a naším bytečkem. Svůj život teď vlastně žiju v nemocnici, ale třeba se to teď trošku zlepší a dostanu se častěji domů za ségrou, na kterou se vždy moc těším. Co mě trochu mrzí, že jsme díky té mé nemoci musely dát pryč všechny naše zvířátka a kytičky. Věřím, že bude líp. Že opět bude svítit sluníčko a já budu moci venku běhat s dětmi a hrát si… Zkrátka užívat si života, za který se teď peru, co to jen jde…
My jen dodáváme: Teuško, prozáříš spoustu životů! A my Ti přejeme, aby Tvůj boj brzy skončil cílovou rovinkou... Jsi moc statečná holka!!!
